Barbora Dayef, Jiří Polák a Nikola Rácová: Gravitace pásu, Periferní zdroje

Wystawa

• 05. marzec - 31. maj 2024
• Galerie Dukla

Vernisáž proběhne 5. 3. v 17 h. Zahájení výstavy hudebně doprovodí olomoucká DJ Surrealita.

Komentovaná prohlídka proběhne 31. 3. v 16 h.

Výstava pojednává o koloběhu energie a materiálu. Pomocí různých autorských perspektiv a postupů umělci Barbora Dayef, Nikola Rácová a Jiří Polák každý po svém rozvíjí myšlenky o proměně kulturní krajiny a užitku lidské činnosti.

V podání Jiřího Poláka se zde objevují významově jemně posunuté objekty z dopravních pásů využívaných v pískovnách a dolech pro přesun hmoty. Pásy prostupující celou výstavou tvoří její architekturu a v těchto syrových kulisách se nacházejí objekty Barbory Dayef. Jejich výchozím motivem je tzv. bagdádská baterie, starověký archeologický artefakt, skrze který se autorka zamýšlí nad možnostmi technologie výroby elektrické energie. Tyto funkční baterie pracují s přitažlivostí alternativních teorií o existenci elektrické energie v zapomenutých civilizacích. Kromě baterií jsou v instalaci také keramické sloupy, jež představují kouřící vodní dýmky, které zaplňují prostor svými výpary. Objekty ve vitríně zastřené kouřem se pohybují na hraně snové obraznosti a přesného technického popisu, který je nabídnut v podobě měděné legendy.

Instalační část výstavy doplňuje série fotografií a koláží Jiřího Poláka, která pomocí detailních výseků z reality pracuje s estetikou těžebních prostorů a staveb vznikajících nekončícím přesunem hmoty. Vším prolíná téma negativu a pozitivu, obrácení reality, otázka, co je nahoře a co dole, odkud věci nahlížíme a jak je vnímáme. Podstatnou součástí je materiál, na který je obraz přenesen a následně vystaven. Některé černobílé snímky jsou přeneseny na barytový papír osvitem a vyvolány klasickou chemickou cestou, některé jsou tištěny na japonský morušový papír pomocí digitálního tisku. Fascinace výraznou industriální vizualitou, která tolik patří k ostravskému geniu loci, však v žádném případě není banálním komentářem pouze lokálního fenoménu. Je to spíš fascinace obecná, ale i velkou měrou osobní, vycházející z dlouhodobého mapování pískoven v jihočeském příhraničí. 

Výstava je procesuální, živá a její součástí jsou i performativní vstupy, které pracují s lyrickou reakcí na podobu vystavených děl. Tuto lyriku zastupuje Nikola Rácová, která jakousi oklikou navazuje na oba autory a celou věc poeticky reflektuje v reálném čase. Součástí vernisáže je úvodní performance, při které se odehrává na první pohled zcela nepatřičná situace, kterou Nikola Rácová do značné míry mění technické vyznění celé výstavy. Její projev je založený na slovu a hudbě, dohromady poezii, jež celou výstavu nejen zjemňuje, ale především do ní fyzicky vrací člověka jako bytost citlivou a zranitelnou. Přesně takový člověk je přítomen i v instalaci samotné, ale pouze zprostředkovaně. Nikola Rácová ho v performancích, kterých bude v průběhu trvání výstavy více, zpřítomňuje skutečně, a činí tak s dojemností sobě vlastní.

Dohromady tak výstava představuje kombinaci autorských přístupů, jejichž jednotícím vodítkem je zájem o různé hraniční podoby lidské činnosti související se získáváním a využíváním energie. Tuto energii můžeme vnímat doslovně, třeba jako zdroj k pohánění strojů, ale také symbolicky jako energii, kterou potřebujeme k vlastnímu duševnímu životu.