Nová komedie Národního divadla moravskoslezského

Publikováno: 4.11.2025

Komedii Kardinální chyba z pera dvojice autorů Alistair Beaton (1947) – Dietmar Jacobs (1967) uvede činohra Národního divadla moravskoslezského v komorním Divadle „12“ v české premiéře 8. listopadu.

Přijede papež

Děj zavádí diváky do malé německé diecéze, kam má po 700 letech přijet na návštěvu papež, a jak se ukáže, svatý otec si nevybral místního biskupa jako hostitele náhodou. Jenže pod dokonalou fasádou je problém (asi ne jenom jeden), který je třeba za každou cenu utajit… „Kardinální chyba nás s humorem táhne až na dno svědomí biskupa Glöcknera. Ten v dobré víře, že se zalíbí papeži, páchá jednu životní botu za druhou,“ naznačuje režisér Vojtěch Štěpánek.

Vše musí být pro papežskou návštěvu dokonalé: žádné skandály, žádné prohřešky, žádné otazníky nebo kostlivci ve skříni. Mottem je tu navenek pokrok a změna, ale ve skutečnosti sem papež jede také proto, že se tu žádné změny ve skutečnosti nekonají. Pokud návštěva proběhne hladce (a konzervativně), má biskup šanci na místo ve Vatikánu. Jenže se objeví studentka Emma s informací, která na biskupa s jeho prezentací církevní dokonalosti vrhá úplně jiné světlo.

Hluboký smysl pro ironii

Autoři podávají příběh s nadsázkou a humorem. „Humor tady míří vždy přímo k věci – místy je groteskní, místy mrazivý. Humor je způsob, jak mluvit o vážných věcech, aniž bychom ztratili lidskost, jak se zasmát tam, kde by nás jinak přepadla bezmoc. Hra osloví všechny, kdo někdy zažili rozpor mezi tím, co se říká a deklaruje, a pravdou. Totiž tím, co se skutečně děje – v kostele, v politice, ve škole, v rodině,“ říká dramaturg Norbert Závodský.

„Přestože autoři pocházejí z rozdílných kulturních a jazykových prostředí (Brit a Němec), spojuje je hluboký smysl pro ironii, přesné pozorování společenských mechanismů a odvaha pojmenovávat věci bez zbytečných okolků – jasně a bez skrupulí, ale přitom s humorem. Autoři sází na humor inteligentní, který má své kořeny v literární kultuře jejich zemí – v německé filozofické tradici na jedné straně a v britském důrazu na jazykovou ironii a společenskou sebereflexi na straně druhé. Beaton je znám humorem ostrým, umí být ve svých hrách empatický, není ale cynik. Ukazuje často, jak jsou lidé uvězněni v systému, který sami nevytvořili a jehož pravidla třeba ani sami nedodržují, ale veřejně je deklarují. Jacobs se ve své tvorbě nebojí absurdit, grotesky ani trapnosti, která je v jeho podání komická, ale je také symbolem hlubšího institucionálního selhání. Nebojí se provokovat,“ uzavírá dramaturg Norbert Závodský.